SMS soutěže o ceny
Podnebí Egypta se mění od severu k jihu. Sever je chladnější, na jihu jsou větší výkyvy teplot. Egypt je jednou z nejteplejších a nejsušších zemí světa, na některých místech neprší několik let. Tato země má přes 300 dní slunečního svitu, zimy jsou mírné, léta velmi horká, v poušti se za extrémních podmínek teploty pohybují ve stínu kolem 50 °C, slunce je vražedné. V letoviscích je lépe díky větru a moři. Rozhodně se nedoporučuje podnikat výlety ať už do trochu mírnějšího klima Káhiry, či vražedného v Asuánu. Asuán leží přímo na obratníku raka, kde je v létě nejtepleji a slunce kolmo. Na letišti otevřenému větru naměříme kolem 45 °C, v rozžhavených ulicích je ale takové vedro, že se to absolutně nedoporučuje. Vlhkost je zde jen kolem 10%, když se uváží, že v České republice je vlhkost 30-40%, zdá se nám, že je sucho a stačí, aby bylo 28 ve stínu a už kolabujeme. Asuánu se vyrovná už jen pár destinací (Dubaj, kde je naopak druhý extrém, až 80-90% vlhkost, Baghdád, Kuwait). Podnebí Egypta je jednoduše extrémní, na což Evropané nejsou absolutně zvyklí. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším bodem, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. Na severu libyjské pouště se v západo-východním směru nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem −137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou pouští až k Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru, nejvyšší hora zde je Šajid. Charakteristické pro tuto oblast jsou suchá údolí, vádí, kterými protéká značné množství vody po občasných deštích. Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničený Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov již patří geograficky k Asii a leží zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína) vysoká 2642 metrů nad mořem. Egypt je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře.
Podnebí Egypta se mění od severu k jihu. Sever je chladnější, na jihu jsou větší výkyvy teplot. Egypt je jednou z nejteplejších a nejsušších zemí světa, na některých místech neprší několik let. Tato země má přes 300 dní slunečního svitu, zimy jsou mírné, léta velmi horká, v poušti se za extrémních podmínek teploty pohybují ve stínu kolem 50 °C, slunce je vražedné. V letoviscích je lépe díky větru a moři. Rozhodně se nedoporučuje podnikat výlety ať už do trochu mírnějšího klima Káhiry, či vražedného v Asuánu. Asuán leží přímo na obratníku raka, kde je v létě nejtepleji a slunce kolmo. Na letišti otevřenému větru naměříme kolem 45 °C, v rozžhavených ulicích je ale takové vedro, že se to absolutně nedoporučuje. Vlhkost je zde jen kolem 10%, když se uváží, že v České republice je vlhkost 30-40%, zdá se nám, že je sucho a stačí, aby bylo 28 ve stínu a už kolabujeme. Asuánu se vyrovná už jen pár destinací (Dubaj, kde je naopak druhý extrém, až 80-90% vlhkost, Baghdád, Kuwait). Podnebí Egypta je jednoduše extrémní, na což Evropané nejsou absolutně zvyklí. Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se vyrábějí v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m3, a vyváží jej také do mnoha zemí. V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 1997 1080 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE). Se začátkem panování třetí dynastie se v Egyptě začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. Kr.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm.
V lesích severní části Tuniského Atlasu roste dub korkový, eukalypt, ze kterých se vyrábí korek a eukalyptový olej na vývoz. Většina divokého povrchu Tuniska porůstá na severu suchá makchie (křoví), uprostřed suché travnaté stepi, solná jezera a na jihu pouště.
Tunisko je především arabskou zemí. Na každém kroku se tu setkáváte s jejich kulturou a zvyky. Tunisko převzalo i jejich náboženství – islám. Islám je jedním z nejmladších monoteistických náboženství. Stalo se i druhým nejpočetnějším náboženstvím (podle počtu stoupenců). Islám pochází z Arabského poloostrova a jeho překlad znamená „odevzdání se Bohu“.
Pro milovníky divoké a exotické přírody a dobrodruhy pak Tunisko představuje úplný ráj. Výlety na velbloudech do pouště, projížďky džípem, skalnaté masívy pohoří Atlas, horské oázy se zelení palmových listů, solná jezera, atd. Většina těchto zajímavých míst se ale nachází až více ve vnitrozemí. Bude proto potřeba se za nimi vydat. Naleznete v nich jak starobylé čtvrti plné zajímavých staveb, opevněných klášterů, pevností, mešit nebo starověkých hradeb, ale také moderní turistická střediska s obchody, restauracemi, luxusními hotely nebo rybími trhy. V těchto městech budete mít výbornou příležitost poznat zvyky tamních obyvatel a poznat všechny skupiny a vrstvy tuniské populace. Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé.
Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lothraringii ve středu. Z Východní Franské Říše se stala Svatá říše římská (dnešní Německo), západní část dala vzniknout dnešní Francii.
Francie se skládá z 26 regionů. Ty jsou dále děleny do 100 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 22 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylé čtyři jsou tvořeny vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako Zámořské departmenty a regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka D.R.O.M.).
Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jedna z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carême, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření.
Francouzská kultura je různorodá. Je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála velmi důležitou roli po celá staletí jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů Západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodilo v pařížské umělecké komunitě.
Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro. V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.
zemědělství se na celkovém hrubém národním produktu podílí jen asi 1%, ale je v něm zaměstnáno téměř 6% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6% území, lesy 22,4% a louky a pastviny asi 15%. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intezifikované, zatímco na jihu latifundie. Pásmo Apenin je seismicky velmi aktivní. Častá jsou zemětřesení a erupce sopek Vesuv (Vesuvio), Etna (nejvyšší činná sopka Evropy, 3323 m n.m.) a sopek v souostroví Lipari. Hospodářsky významná je Pádská nížina v okolí řeky Pád (Po). Druhým největším ostrovem Středozemního moře je Sardinie (Sardegna).
Anglie je pojmenována podle Anglů ("Angle-Land")[1], jednoho z řady germánských kmenů, původem pravděpodobně ze severního Německa, kteří se v Anglii usadili v 5. a 6. století. Původně rozdělená Anglie se v 10. století sjednotila jako Anglické království, k němuž byl později připojen i sousední Wales, přičemž Anglie zůstávala nadále jádrem a mocenským centrem tohoto státu. Velkou část střední Anglie tvoří zvlněná rovina, zatímco hranici se Severním mořem na východě představuje plochá nížina. Na hustě zalidněném jihovýchodě se nad úrodnými oblastmi zemědělské půdy tyčí nízké pahorkatiny z křídy zvané Downs. Na jihozápadě země se rozprostírají rozlehlé plochy mokřin pokryté vřesovišti. Vlny Atlantského oceánu bičují skaliska rozeklaného jihozápadního poloostrova Cornwallu. Velkou Británii (resp. celé království) lemují různé typy pobřeží. Nejčastěji se jedná o oblázkové pláže či vysoké svislé útesy (např. vápencové útesy u přístavu Dover nebo Seven Sisters na jihovýchodním pobřeží ostrova).
Anglie je pojmenována podle Anglů ("Angle-Land")[1], jednoho z řady germánských kmenů, původem pravděpodobně ze severního Německa, kteří se v Anglii usadili v 5. a 6. století. Původně rozdělená Anglie se v 10. století sjednotila jako Anglické království, k němuž byl později připojen i sousední Wales, přičemž Anglie zůstávala nadále jádrem a mocenským centrem tohoto státu. Po roce 1945 vzniká ve Velké Británii jeden z prvních komplexních sociálních a zdravotních systémů světa, zároveň do země v souvislosti s obnovou ekonomiky přicházejí lidé z celého Commonwealthu. Ačkoliv se hranice britského poválečného politického vlivu ukázaly v průběhu Suezské krize v roce 1956, díky výrazně rostoucímu vlivu angličtiny dál ovlivňuje světovou literaturu a kulturu. Po období stagnace a po ekonomickém propadu sedmdesátých let nastoupila do premiérského křesla Margaret Thatcherová, jejíž reformy pro její příznivce znamenaly obnovu britské ekonomiky, pro její odpůrce významný sociální propad. Od poloviny devadesátých let v těchto změnách pokračoval Tony Blair a jeho nástupce Gordon Brown.
Španělsko, oficiálně Španělské království (španělsky a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne d'Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem. Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři. Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je zcela obklopeno územím Francie.
Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí. V roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem se jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.
Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.
Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
V neposlední řadě, se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, což je způsobeno nerovnoměrnou politikou regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji. Šance na zlepšení tohoto stavu a na získání potřebných rozvojových dotací pro tyto regiony, dává členství v EU, které se v Chorvatském případě stane realitou v brzké době.
V období 1945-1990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou. V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko a v červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Chorvatsko dnes usiluje o vstup do Evropské unie, který by se mohl uskutečnit roku 2010.
Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce. Záhřebská župa, Krapinsko-zagorská župa, Sisacko-moslavinská župa, Karlovacká župa, Varaždinská župa, Koprivnicko-križevecká župa, Bjelovarsko-bilogorská župa, Přímořsko-gorskokotarská župa, Licko-senjská župa, Viroviticko-podrávská župa, Požežsko-slavonská župa, Brodsko-posávská župa, Zadarská župa, Osijecko-baranjská župa, Šibenicko-kninská župa, Vukovarsko-sremská župa, Splitsko-dalmatská župa, Istrijská župa, Dubrovnicko-neretvanská župa, Mezimuřská župa, Záhřeb.
Za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té době ale také čelila výbojům z Osmanské říše. 1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se z v letech 1913-1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu.
Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.
Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci,delfíni i velké chobotnice včetně krakatice.
Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie.
Za posledních několik let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10 % celkového počtu obyvatel.